Hlas Víly podobá se jarnímu vánku, co unáší bílé lístky jabloňových květů

Log into the system

Vypadá to, že na stará kolena začnu být věru čteným autorem – nene, není to machrovací úvod, ale jen povzdech, jenž je z pohledu občasného mejlového pisálka docela {namouduši} užívací zkutečností. Doufám, že časem se mi podaří osovit nejen čtenáře suicidery, s masochistickými, sebezničujícími sklony.

PS: Upozorňujeme naše čtenáře, že od příštího měsíce bude další odběr našich e-mailových příspěvků podmíněn placeným členstvím. Zájemci o členství nechť prosím zanechají vzkaz…

Myslím, že ta nejlepší udička na rybičky je násadka se slabým perkem. Místo žížaly pak stačí na špičku  jen připíchnout kapku modrého inkoustu.

Hmm, myslím, že píšu rád… I když zrovínka sem, do svého internetového webníčku, jsem dlouho nic pořádného nenasypal, stejně pořád myslím, že píšu rád… Asi jsem si teď, za pár posledních měsíců uvykl, jako za starých časů, rozhánět se po opravdickém papíru hezky  plnícím perem. I dnes jsem něco malého napsal, myslím, že to bylo to poslední, co ještě zbývalo říci.

Na posledním řádku stojí: “Černým inkoustem na hnědý papír, třináctého dne, čtvrtého měsíce, roku dvoutisícího desátého.”

Ten list nebude nikdy nikým čten, a přeci jsem jej musil napsat…

Zde prosím do komentářů níže štosovat všechny věci, kterými Vás štvu, nasírám a masíruju. Nebude jich málo, jak to tak kol mne sákne… Ale perte to do mně!

Nejspektakulárnější komentář bude odměněn!

{PS: Veškeré nevhodné komenty budou před publikováním smazány adminem.}

Nu řeknu vám, nějak moc dění najednou.  Asi jsem kapánek zdědkovatěl v těch poklidných vodách za klaviatůrou svého kompu a teď, jakmile trochu čerstvěji zafouká, nestačím se tomu překotnému tempu divit.

Končím ale stímfším fňukáním! Vzítra si vyndám  z krabice svoje novoučké bajkové tretry a pojedu se zase po měsících rozsekat někam do lesa, na čerstvý vzdoušku doušek. Proberu se!

Vypadá to, že jarní hlasy utonuly v tichém sípění mrazivého větru, jenž za temných večerů vplížil se do světa. Předčasné naděje. Kosí zpěv zmrtvěl v noční tmě a křehké krásy zlomil mrazivý dech chladu. Ztvrdlá země necítí.

Jak asi dlouho jsem nevložil do papírové obálky opravdický dopis. Nu, vypadá to, že po dlouhých létech právě tohle dnes večer udělám. Nevím ještě jak začít, ale na poslední řádce bude stát:

“Psáno modrým inkoustem na hnědém papíru, v Písku, druhého března, roku dvoutisícího desátého… “

Povětřím za večerů táhnou podivné zvěsti. Zatím jenom šeptem. Ale i tak je možno vytušit, že dech JARA není daleko. To letošní bude hodně magické… Dej Bůh, abychom to všichni ve zdraví přežili …

Klikem vstoupit do galerie

Dlouho jsem už do sekce Odkazů nepřidal žádný kousek. Tohle za to ale bude určitě stát. Kreativita a invence některých společností se zdá být snad až neomezená… U nás, v malé fimičce u velké křižovatky tomu určitě jednou bude némlichtak.  Jen to nějak rozběhnout…